V roce 1995 byl vůz vyvinutý a navržený v Austrálii vybrán indonéskou vládou jako tamní „lidový automobil“.
Projekt vznikl v Millard Design Australia. Společnost založil v roce 1990 zesnulý Gary Millard a specializovala se na automobilový a letecký design, vývoj CAD systémů a řízení speciálních projektů pro Holden, GM, Mitsubishi, Ford a McDonnell Douglas.
Právě Millard postavil v roce 1994 koncept Buick XP2000. Novinář Bill Tuckey napsal 4. května 1998 v Australian Financial Review:
Buick XP2000 představoval vizi GM pro design čtyřdveřových sedanů budoucnosti.
Od roku 1994 do 2002 působil u Millarda jako hlavní designér Paul Beranger. Svou kariéru zahájil v roce 1968 v designovém studiu Holden, kde pracoval na modelech HQ-HZ, LC/LJ a LH/LX Torana i na Gemino. Navrhl také dvoumístný městský vůz CUB.
V roce 1988 převzal designové oddělení Nissan v Austrálii a poté přešel k Millardovi. V roce 2002 ho Toyota pozvala, aby založil a vedl její australské designové studio. Po odchodu do důchodu v roce 2012 si otevřel vlastní designovou poradenskou společnost.
Spolupracoval také s automobilovými časopisy a napsal knihu *Crayon to CAD*, která je považována za jedno z nejlepších děl o průmyslovém automobilovém designu. Kromě toho vlastní jeden z pouhých 12 vozů De Tomaso Mangusta s pravostranným řízením a motorem Ford.
Paul Beranger vzpomínal, jak indonéský projekt vznikl:
Podle Berangera BPIS nejprve jednal s britským Roverem. Ten navrhl stavbu vozu na bázi již zastarávajícího Austinu/Roveru Metro, ale odmítl školit indonéské inženýry, kteří by později museli projekt vyvíjet samostatně. Pro BPIS to bylo nepřijatelné.
Ve stejné době australská vláda státu Victoria aktivně propagovala možnosti tamního automobilového průmyslu a pravidelně organizovala návštěvy zahraničních delegací. Během jedné takové návštěvy prošli zástupci indonéské vlády včetně pracovníků BPIS také Millard Design.
Projekt počítal s kompletním vývojovým cyklem – od vytvoření konceptu a konstrukčního návrhu přes stavbu prototypů, testování až po přípravu výroby – přesně tak, jak postupují velké automobilky. Vůz dostal jméno Maleo podle vzácného ptáka, který žije na indonéském ostrově Sulawesi.
Jedním z prvních úkolů bylo najít technické specialisty a připravit se na příjezd až 150 inženýrů, z nichž mnozí pocházeli z indonéské letecké korporace IPTN. Měli absolvovat rotační školení v Millardově závodě v Melbourne. K projektu se připojili i bývalí designéři Holdenu Chris Emerson a Bunker Bradley, kteří dříve pracovali u GM, Holdenu a Hondy.
Podle Paula Berangera výrazně urychlil návrhové práce příchod nových specialistů.
Maleo byl od samého začátku velmi stylovým automobilem.
Beranger vzpomínal, že kvůli velmi krátkým lhůtám a omezenému rozpočtu bylo při stavbě prototypů nutné používat nekonvenční řešení.
Jako hlavní designér projektu Paul definoval hlavní požadavky na vzhled vozu:
Jako pohonnou jednotku zvolili dvoudobý motor o objemu 1,2 litru od společnosti Orbital Engine Company.
Dodavatelé dílů s hrdostí prezentovali svou účast na projektu Maleo.
Po schválení maket exteriéru a interiéru v životní velikosti byly karosářské panely a příslušenství včetně dveří vyrobeny z laminátu. Celkem vzniklo pět plně funkčních prototypů a dalších pět vozů sloužilo v dílnách pro výuku indonéských specialistů kompletní montáži automobilu.
O postupu projektu byl natočen videofilm, který je dodnes k dispozici na YouTube. Paul Beranger na něj rád vzpomíná:
Projekt poté zasáhla světová finanční krize roku 1997. Paul Beranger vzpomínal:
Pro australské dodavatele, kteří počítali s rozšířením svého podnikání, bylo zrušení projektu těžkou ranou. Mnozí se již připravovali na nárůst exportu a zakládali společné podniky s asijskými firmami.
Co se stalo s pěti dokončenými prototypy Maleo? Podle Berangera:
Krátce po ukončení projektu Maleo uspořádala vláda státu Victoria další obchodní a průmyslovou misi, tentokrát s ruskou delegací. Paul vzpomíná:
Ruští představitelé byli nadšeni. Ještě před koncem návštěvy bylo dohodnuto, že do Moskvy odešle funkční prototyp s levostranným řízením, aby jej představili primátorovi města Juriji Lužkovovi.
Paul si schůzku jasně pamatoval:
Pokračoval:
Poté Australany zasypali řadou otázek ohledně konstrukce vozu.
Pro ruský trh se plánovala co nejjednodušší verze vozu s minimálním výběrem barev a výbavových stupňů.
Po prezentaci na australském velvyslanectví v Moskvě následovalo oficiální přijetí pořádané australskou velvyslankyní v Rusku Ruth Pearceovou. Později byly podepsány protokoly o záměru organizovat výrobu sedanu v závodě ZIL. Model měl být uveden na trh v roce 2003 a australská média o projektu intenzivně informovala.
Tento plán byl však rovněž nečekaně zrušen. Paul vysvětluje důvod:
Projekt Maleo a ruský „lidový vůz“ byly v každém ohledu pozoruhodným úspěchem všech zúčastněných, i když politické a ekonomické události vedly nakonec k jejich zrušení.
Zkušenosti nicméně daly nový impuls dlouholetému snu Garyho Millarda ukázat světovým automobilkám a dodavatelům světovou úroveň australských výrobců komponentů a automobilových designérů.
Výsledkem této myšlenky byl unikátní koncept aXcess Australia.
Exteriér a interiér aXcess Australia navrhli Frank Chindamo a Ian-Hong Huang z Millard Design, Paul Beranger působil jako ředitel designu projektu.
Program aXcess Australia inicioval Gary Millard. S podporou 130 nezávislých australských výrobců komponentů a designových firem, federální vlády, výzkumné organizace CSIRO a vlád států Victoria, Nový Jižní Wales, Queensland a Jižní Austrálie byl koncept oficiálně představen 9. února 1998 v budově australského parlamentu. Vůz poté absolvoval rozsáhlé mezinárodní turné po Severní Americe, Evropě a jihovýchodní Asii.
Projekt byl velmi úspěšný. Odhaduje se, že díky aXcess Australia získali australskí výrobci automobilových dílů nové exportní zakázky v hodnotě přibližně 950 milionů USD.
Dnes je tento významný kus australské automobilové historie k vidění v Muzeu Victorie.
Gary Millard zemřel v roce 2017.
