John Dunscombe, který zemřel v roce 2005, byl hubený nadšenec motocyklových závodů z East Maitlandu. Žil sám ve starém domě přecpaném novinami, časopisy a předměty, které sbíral celý život. Po ničivé povodni muselo být mnoho jeho věcí uloženo v prvním patře, včetně sbírky střelných zbraní — John byl vynikající střelec.
Od mládí ho fascinovaly závody Short Circuit na australských přibližně jednomílových prašných oválech. V roce 1957 debutoval na okruhu v Aberdeenu na podomácku vyrobeném motocyklu s motorem Triumph a rámem Norton. Později závodil v silničních závodech v Bathurstu na strojích AJS 7R a upravené BSA Bantam.
V roce 1959 si Dunscombe koupil legendární Vincent Black Lightning — jeden z nejrychlejších motocyklů své doby. Na prašné dráze v Muswellbrooku Vincent překonal 160 km/h a doslova roztrhal zadní pneumatiku. Postupem času John zjistil, že Vincent je vhodnější pro závody sidecarů. Postavil si vlastní přívěsný vozík a začal závodit s pasažérem Gordonem Hellerem.
Na počátku 60. let se v Austrálii objevily nové stálé silniční okruhy. Dunscombe svůj Vincent důkladně přestavěl — sám navrhl přední zavěšení, nový rám, kapotáž i menší kola. Úsilí se vyplatilo — v roce 1961 získal druhé místo v Grand Prix Nového Jižního Walesu a několikrát vystoupal na podium v Bathurstu a Lakeside.
Jeho nejšílenějším projektem však byl tříkolký „Cyclecar“, později přezdívaný Létající postel. Inspirován divokými britskými experimentálními závodními sidecary postavil John tento bizarní stroj téměř od nuly. Měl automobilové zavěšení, kola z Mini a uprostřed platformy umístěný motor z Vincentu Black Lightning.
První testovací jízdy v Bathurstu v roce 1966 dopadly katastrofálně — geometrie zavěšení byla špatná a stroj divoce poskakoval po trati. Po úpravách však jezdil skvěle, i když pořadatelé i soupeři byli jeho vzhledem šokováni.
Později Dunscombe nahradil motor Vincent vodou chlazeným tříválcem Suzuki GT750. Nová pohonná jednotka stroj ještě zrychlila, ale přinesla i nové problémy — jednou se zasekl plyn a málem došlo k havárii rychlostí přes 210 km/h za Conrod Straight.
Na počátku 70. let už soupeři používali výkonné japonské čtyřválce a Létající postel začala na rovinkách zaostávat. Po dalším závodě v Bathurstu se Dunscombe rozhodl skončit. Stroj byl rozebrán a nechal rezavět na dvoře jeho domu.
Po Johnově smrti v roce 2005 přátelé objevili zbytky Létající postele — strom doslova prorostl rámem. Podvozek byl později převezen k renomovanému australskému inženýrovi Peteru Campbellovi v naději, že by jednoho dne mohl být unikátní stroj restaurován.
